NikaRoovy jinde:

pátek 30. ledna 2015

Proč to?

Možná, že máte v hlavě otázku, proč jsem se rozhodla založit si nový blog. Je snadné a zároveň tak těžké odpovědět.

Řeknu to tedy jednoduše... potřebovala jsem začít znovu.

Žila jsem a vedle toho vedla blog, který byl pro mě nesmírně důležitý a stejně tak byl nesmírně důležitou součástí mě. Pak se ale věci změnily. Celý můj život se změnil. Především proto, že já jsem se změnila. Najednou jsem byla novým člověkem a při pohledu zpátky mi bylo smutno. Jak jsem mohla tak dlouho žít sama se sebou, jestliže jsem byla taková? Jak jsem se mohla ráno podívat do zrcadla? Jak jsem dokázala přežít každý další den?

Najednou jsem měla v zrcadle někoho nového. Dobře, lhala bych, kdybych řekla, že najednou. Utvářela jsem se postupně, ale při pohledu zpět... jako by ty měsíce znamenaly jen jediný den. Pochopila jsem věci jinak. Začala vidět to důležité, následovat své srdce a sny. Naplnila jsem svoje srdíčko láskou. A jsem šťastná. Psala jsem o tom už na starý blog, ale... ten článek tam nezapadal.

To je tedy už blíže k vysvětlení. Můj blog byl pro holku, kterou jsem bývala příliš důležitý. Odrážel její duši, její svět, ji samotnou. A mě? Nové, láskyplné děvče se tam cítilo nepříjemně. Všechno to, co kdy představoval mě svíralo a bolelo to a mě se stalo nepříjemné na něj přispívat. Začala jsem ve svém životě znovu a pokud tak ráda bloguji, musím začít i s tímhle.

Přečtěte si článek, co tam nezapadal, ale sem zapadá. >>

Takže teď jsem tady. Nebudu blogovat o knížkách. Budu blogovat o všem. Miluji mnohem víc věcí a i ony si zaslouží, abych o nich psala. Už to není knižní blog. A asi už nikdy nebude. Ale pořád je můj.

PS: Postupně se tu budou objevovat starší recenze a básně, můžete si je tak třeba pročíst znovu. 
Read More




sobota 3. ledna 2015

Levandulový pokoj | Knižní recenze

Název: Levandulový pokoj
Originální název: Das lavenderzimmez
Autor: Nina George
Překlad: Dagmar Hoangová
Počet stran: 320
Nakladatelství: MOBA

Žádný knihkupec není takový, jako je Jean Perdu. Jeanovo knihkupectví na lodi – Literární lékárna – nabízí knížky jako léky na to, co žádný lékař vyléčit nedokáže. Na strach se změny, na zmatek v duši, na zlomené srdce… Ale to své zlomené srdce Jean vyléčit nedovede.Před jednadvaceti lety ho opustila jeho milenka Manon a zanechala po sobě dopis, který Perdu nikdy neotevřel. Celá ta léta se uzavřel do sebe a do knih, ale nyní se v jeho životě objevuje Catherine, která přiměje Jena otevřít dopis a možná i znovu milovat…
Read More




čtvrtek 1. ledna 2015

Smát se, brečet a být

Pomalu, a pak najednou docela

V životě každého člověka jednou nastane chvíle, kdy si uvědomí, že už si skoro nepamatuje, jaké to je být dítětem, neboť jím není. Člověk dospívá, jako když usíná… pomalu, a pak najednou docela. (Upravuji si Johna Greena, protože to tak zkrátka je.) Vím o čem mluvím a myslím, že není vhodnější doba o tom psát, než teď, protože právě tohle všechno zažívám. A jednou už si nemusím pamatovat, jak jsem se cítila, když si to teď nezapíšu.

Abych to objasnila – začne to pomalu, všechny ty slasti a strasti dospívání, psychické i fyzické, člověk si začne utvářet hlubší názory, dívat se na svět jinak, dělat problémy, myslet si, že je neporazitelný a že je schopen dobýt svět, stejně jako dumání v sobě samém, co teprve v případě osamělé dívky, která se najednou cítí osamělá, pochybuje o všem, co může, nerozumí si, hledá se, třídí své sny. Lepí se na to pláč, první city, smutek, úzkost… Nastane ten okamžik, kdy má chuť nad vším přemýšlet, vše zveličovat, hledat něco všude, kde to není. Nerozumět světu a sobě. A pak jednou… to vyprchá.

Read More




Return to top of page
Powered By Blogger | Design by Genesis Awesome | Blogger Template by Lord HTML